|
Vítáme Vás na stránkách naší chovatelské
stanice!
Jsme malá chovatelská stanice na severovýchodě Čech. Zatím jsme za
14 let, co žijeme s dalmatiny, odchovali pouze dva vrhy, protože
naše fenky nejsou rozhodně určené jako nástroje k produkci štěňat;
jsou a byli to především
právoplatní milovaní členové rodiny, kteří s námi žijí samozřejmě v
bytě; výstavy a chov jsou pouze velmi krásný a nesmírně zajímavý
doplněk našeho soužití, nikoliv to nejpodstatnější. Hlavní je vztah
člověka a psa, který rozhodně neměříme oceněním výborný nebo velmi
dobrý!
Starší fenka, černě tečkovaná Hetty Tečka z Krkonoš, byla mým
čtvrtým psem. Ke psům jsem tíhla od dětství, prvního jsem si
vyprosila v mých 11 letech. Byla to trikolorní kolie bez průkazu
původu, pes Aran. Druhá kolie, již v manželství a s průkazem, byl
krásný zlatý pes Fedor z Podzvičinské zahrady, který byl bohužel
zřejmě otráven ve věku pouhých tří let. Po krátké pauze jsme koupili
fenku středního černého knírače Lassie Divoký Dingo. Nechtěli jsme
již kolii a v širším výběru byl jak dalmatin, tak knírač. Tehdy nás
ovlivnil neodborně napsaný článek, který dalmatina trochu pohaněl a
tak zvítězil knírač i díky proklamované odolnosti a zdraví. Byla to
pravda, "Lesinka" se dožila věku téměř 16 let a nikdy neměla
zdravotní problémy.
Když bylo Lesince asi 14 let, začala jsem uvažovat o druhém psovi,
tedy spíše fence :-) A tehdy v roce 1995 /díky manželovi!/ jsme si
opět vzpomněli na dalmatina. Začala jsem shánět informace, knihy a
články /naštěstí zrovna v té době vyšla monografie ing. Findejse
Dalmatin/ a zjistila, že nedaleko od nás existuje renomovaná chov.
stanice p. Cermanové Tečka z Krkonoš. Po dopise, několika
telefonátech a konečně návštěvě bylo vše jasné, bude to dalmatin! Na
narození Hettynky jsme čekali několik měsíců a nikdy jsme
nelitovali, že jsme dalmatina koupili. Přesto, že jí výstavy nikdy
nepřirostly k srdci, získala na mezinárodních výstavách řadu ocenění
"výborná", na národních 2 x výborná s pořadím a je Krajským
vítězem. Hetty měla jeden vrh v r. 1998, bohužel císařským řezem a
s početnými plotnami.
Jak rostla naše láska k dalmatinům, začala nás napadat myšlenka mít
ještě jednu fenku.
V roce 2000 jsem proto začala shánět kvalitní štěně v Česku. Už jsem
měla přesnější představu, víc jsme věděli, byli jsme zkušenější.
Nevím, zda to bylo řízení osudu, ale několik tipů, které jsme měli
vybrané, z různých důvodů nedopadlo. Někdy v té době jsem začala s
internetem a náhle se mi ohromně rozšířily obzory - získávala jsem
kontakty i v zahraničí. A zcela náhodně jsem dostala velmi
velkorysou nabídku od holandských manželů Erika a Judith Barneveld
na koupi štěňátka z plánovaného vrhu jejich vlastních vynikajících
psů. Byla to nečekaná, ohromná šance získat perspektivní fenku pro
chov, s výborným rodokmenem. Samozřejmě spojená s různými problémy;
po "domácí" poradě jsme ovšem usoudili, že nevyužít ji prostě nelze.
Tak se naše smečka po desítkách mailů rozrostla opět po
několikaměsíčním čekání o hnědou, roztomilou First Forest Flavoured
Caramel. Chtěla bych zde jen podotknout pro mě velmi důležitou věc:
kupovali jsme fenu pro výstavy a budoucí chov, to ano. Nikdo ale
nemůže zaručit, že to tak dopadne! Kvalitní rodokmen je základ,
zaručí Vám, že ze štěňátka opravdu vyroste dalmatin se vším všudy
:-) Kupovat ale štěně s tím, že si určitě vezu domů budoucího
šampiona, je naprosto scestné a nerespektující přírodu!!!
Velmi odsuzuji, když dá někdo pryč psa, který v exteriéru nesplnil
jeho představy! Když to vyjde, je to krásné, výstavy velmi prožívám
a z každého úspěchu se moc raduji. Ale jen malou část ze všech
narozených štěňat čeká opravdu úspěšná výstavní kariéra - my také
nejsme všichni zrovna "královny krásy" :-) Nejdůležitější je vztah
člověka a psa, nikoliv výstavní posudky. To je ale jen můj názor,
který nikomu nenutím.
Měli jsme štěstí, Cara vyrostla do krásy, je to skandinávský typ
dalmatina, do kterého jsme se zamilovali /silná kostra, výborné
úhlení a osvalení/. Stala se po nemnoha výstavách junioršampionkou,
šampionkou Česka a Polska a čekatelkou mezinárodního šampiona krásy.
Její vrh však také nedopadl z chovatelského hlediska dle očekávání,
vyskytla se modrá očička. To však nijak nevadilo tomu, že všechna
štěňátka našla své hodné majitele.
Starší Hettynka onemocněla ve věku téměř 13 let se
srdíčkem a i přes důkladnou léčbu několika preparáty se její stav
náhle zhoršil tak, že jsme ji nechali dle našeho nejlepšího svědomí
8. září 2009 ve věku těsně nedožitých 14 let odejít do psího
nebíčka...doma, mezi svými.
Nechci Caru polidšťovat a psát, že se jí stýskalo, ale její chování se
opravdu změnilo, byla velice zmatená a chovala se nestandartně.
Nechtěla např. chodit domů do schodů, protože tam přece Hettynka
chodila jako první...
Samozřejmě to nemohlo dopadnout jinak než naším "návratem" - téměř
rok jsme trpělivě čekali na štěně z pečlivě vybraného plánovaného
spojení vynikajících rodičů, kteří mě opravdu oslovili. Splňují plně
to, co od dalmatina po stránce anatomie očekávám - silnou kostru a
výbornou stavbu těla. A dlouhé čekání se vyplatilo. Fenečka, kterou
jsme z chovatelské stanice Evy Dragovic získali, se nadmíru povedla
exteriérově i povahově.
Kdo mě zná, ví, že k chovu přistupuji s pokorou a dobře si
uvědomuji, jak je nutné neusnout na vavřínech, neustále sledovat
dění v dalmatinském světě, čerpat od lidí, kteří skutečně znají a
umí, studovat rodokmeny a počítat i s neúspěchem /pokud se tomu
ovšem dá neúspěch říkat - těch pár okamžiků slávy na povedené
výstavě nikdy nenahradí láskyplný vztah, který se psem máte - to já
vidím jako hlavní v majitelství dalmatina/.
Odjakživa bojuji za otevřenost v chovu,
Budu moc ráda, když si naše stránky prohlédnete a svůj dojem,
případně i dotazy, náměty a připomínky zanecháte v návštěvní knize
nebo napíšete na moji mailovou adresu. Každý názor je pro nás cenný.
Odepíšu všem, ráda poradím, pokud budu moci.
Přejeme Vám nad
našimi stránkami příjemně strávené chvíle a budeme rádi, když se
občas vrátíte! Yveta Holatová
|